S Viktorkou jsem otěhotněla v únoru 2016. Těhotenství i každá kontrola byla v pořádku až do 24. týdne, kdy mi začala odtékat plodová voda. Po příjezdu do porodnice jsem byla ihned hospitalizovaná. Ještě ten den mi píchli první dávku kortikoidů na dozrání plic miminka a podstoupila jsem odběr plodové vody – bylo to náročné, vody jsem měla opravdu málo. Zjistili, že mám velkou infekci, dostávala jsem silná antibiotika. Bohužel i přes veškerou snahu lékařů se porod podařilo oddálit jen o pár dní. Viktorka se narodila 17.7. s mírami 530g a 31 cm.
Když jsem ji viděla v inkubátoru na JIP, plakala jsem. Nemohla jsem uvěřit tomu, že ten malý uzlíček je moje dcerka. Sžíral mě obrovský strach o její život, strach z neznáma, z toho, co se bude dít a co může nastat. Lékaře jsem téměř nevnímala a z jeho slov jsem zaslechla jediné: „Jedna třetina dětí přežije, jedna třetina přežije s postižením, jedna třetina zemře.“
Viky byla hned od začátku ohromná bojovnice, nemusela být zaintubovaná, byla připojena pouze na SIPAPu, kyslík měla kolem 30%. Jednou to bylo lepší, podruhé horší.
Po pěti týdnech měla Viktorka kyslík pouze do inkubátoru. Po šesti týdnech byla propuštěna z JIP a převezena na intermediár, kde jsme měly společný pokoj. Já věřila, že to nejhorší má za sebou. Omyl. Nejhorší boj nás teprve čekal. Po pěti dnech na intermediáru byla Viktorka převezena opět na JIP, musela být připojena zpět na SIPAP. Závěr – nekrotizující enterokolitida a akutní převoz do dětské nemocnice. Podstoupila 2 operace střev a lékaři jí vytvořili stomii (dočasný vývod), bohužel i přes maximální možnou kyslíkovou podporu měla nízkou saturaci (nasycení krve kyslíkem), což se neobešlo bez následků. Lékaři nám tehdy řekli, že Viktorka možná nepřežije. Naše malá hrdinka se ale i přes kruté prognózy lékařů nevzdala a svůj život si vybojovala.
Dnes má Viktorka diagnostikovanou dětskou mozkovou obrnu ve formě spastické diparézy (postižení dolních končetin), mikrocefalii (projevuje se zastavením růstu mozku a někdy i celé hlavy) a zhoršenou vizuomotorickou koordinaci (souhra očí a rukou). Mentálně se vyvíjí, jen trošku pomaleji, a tak je oproti svým vrstevníkům asi o rok pozadu. Co se týče fyzické stránky, má Viktorka problém především v hrubé motorice, lehce v jemné. Nyní, ve svých 3,5 letech zatím samostatně nechodí, umí ale řádit ve svém chodítku. Bohužel se pohybuje jen po špičkách, což je důsledek spasticity (svalového napětí) v jejích nožkách.
Aby se její stav zlepšoval a byla naděje, že jednou bude schopná samostatné chůze, jezdíme s ní na pravidelné hiporehabilitace (terapie s využitím pohybu koňského hřbetu), intenzivní neurorehabilitace, cvičíme také dle Bobath konceptu. Samozřejmě nakupujeme i řadu rehabilitačních pomůcek.
Viktorce nejvíce pomáhají intenzivní neurorehabilitace, které jsou největší položkou v našem rodinném rozpočtu. Přesto je dceři dopřáváme co nejčastěji. Na terapii ji mimo jiné učí správný nácvik chůze po patách a Viktorka je po takové rehabilitaci vždy o velký kus dál jak v hrubé, tak v jemné motorice.
I když se Viktorka musí potýkat s následky svého dřívějšího narození, je to stále se usmívající a optimistická holčíčka a obrovská bojovnice.
 |
Chcete-li přispět na speciální léčbu postižené Viktorce i mimo „Střeleckou benefici pro Viktorku“, můžete zaslat libovolnou částku na účet maminky paní Trojancové: 233647112/0300 Děkujeme, |